Velšský kob
Je největší a nejslinější plemeno ze všech velšských poníků. Má velmi staré kořeny a je výsledkem křížení horských poníků s koňmí dováženy Římany a později, koncem 12. století, i andalusany. Původně byl znám jako Powys kob a byl používám jako válečný kůň pro tahání děl a nošení výzbroje pěchoty. Dalším z předků velšského koba byl nyní již vyhynulý pembrobský tažný kůňm který byl používánk tahání mlékařských či pekařských vozíků a v zemědělství. V 18. století byli k těmto koním přikřížení norkfolští cestovní koně, yorkshirští kočároví koněm arabové a koně španělského původu. Z této směsi vznikl velšský kob, který je přes všechny přímsi cizí krve zvětšenou replikou velšského horského ponyho i s jeho přízračným charakterem.
Použití: Všestranně nadaný pony, velšský kob, je využíván jako jezdecký i tažný kůň, k předvádění na přehlídkách i k e křížení s jinými plemeny. Je zvláště oblíben mezi lehčími jezdci., i když bez potíží unese i těžší váhu. Velice dobře skáče a často je používán pro křížení s anglickými plnokrevníky, s nimiž dává výborné huntery.
Vzhled: Velšský kob má přitažlivou, lehce klenutou hlavu, velké, výrazné oči a široké nozdry. Tělo má silné, kompaktní, s hlubokým hrudníkem. Na spěnkách může mít hedvábně jemné rousy, kopyto by mělo být dobře tvarované, tvrdé. Zbarvení může mít livbovolné, pouze nesmí být strakatý. Nejčastěji se vyskytují hnědáci, vraníci a ryzáci, bělouši jsou vzácní.
Charakteristika: Velšský kob je statečný, živý a dobrosrdečný kůň. Jeho chod je volný a plný síly. Pohyb předních nohou, které mse zvedají jíž od lokte, vychází z plecí.
