Norik
Norik je jedním z nejustarších evropských plemen koní. Jeho schopnost přizpůsobit se mu pomohla přežít 2000 let. Své jméno dostal podle římské provincie Noricum, která je dnes součástí rakouska. V té době byl hlavním způsobem dopravy zboží transport na hřbetech soumarů a norikové se k tomuto účelu výborně hodili. Od roku 1565 kontrolovaly a zlepšovaly jejich chov bohaté kláštery, které jim vtiskly konečnou podobu. Norici byli zušlechťováni krví neapolských, španělských a burgunských koní, kteří jim dodali,zatím co pincgvaští koně z oblasti Solné komory a Korutan dali vznik skvrnitému typu. V současné době pokračuje přísná selekce a provádějí se zkoušky, které mají schopnost plemene nosit těžká břemena a zachovat kvalitu kroku a klusu. Norikové jsou oblíbeni zejména v jižním Německu, kde se jich chová největší počet. Časem se ustálily čtaři hlavní skupiny noriků: jehoněmecký chladnokrevník, nazývaný také bavorák, steiter, tyrolský norik a karntener.
Použití: Norikové najdou uplatnění nejčastěji při práci v lese nebo na farmě jako tahouni. Velké množství se jich také vyváží. Vzhledem k mimořádnému vzhledu jsou oblíbení na různých přehlídkách a často závodí na vozatajských soutěžích.
Vzhled: Norikové upoutají na první pohled svým zbarvením- velice často to jsou tmaví ryzáci s bohatou, vlnitou hřívou a dlouhým, silným ohonem barvy lnu. To a jejich pevná, kompaktní stavba z nich dělá velmi pohledné koně. Mají těžkou hlavu, silný krk a pozoruhodně hluboké a silné tělo. Silná, louplá záď je dosti strná, nohy jsou kratší s dobře vyvinutými klouby a krátkým rousem. Skvrnitý pincgavský kůň, který se místy udržel v Salcburku a Korutansku, je považován za původnější typ norika.
Charakteristika: Je to plemeno otužilé, tvrdé a velice dobře přizpůsobené horským podmínkám. Norikové jsou přizpůsobiví, pohybliví, velice silní, učenliví a poslušní, proto se velmi dobře hodí ke stahování dřeva z horských lesů. Mají jistý krok i v obtížném terénu a jsou proslulí svou vitalitou.
Výška v kohoutku: 1, 63 m- 1, 73 m.
